Seniorské putování po křížové cestě ve Stanovicích u Žirče
Brána naděje
Vyšlapat si vlastní stopu po této cestě jsme měli v plánu dříve, než v našem kostele dozněly postní písně.
Počátkem června jsme se konečně dočkali teplých letních dnů, o kterých nám meteorologové vyprávěli,
že jednou určitě přijdou.
Rádi jsme uvěřili příslibu pohodového výletu bez dešťových kapek.
Jak jsme se ke Stanovicím přibližovali cestou jsme míjeli několik soch světců z dílny významného sochaře baroka Jiřího Pacáka:
Apoštola dálného východu Františka Xaverského, zakladatel řádu Milosrdných bratří sochu Jana z Boha
i sv. Floriána oděného ve zbroji římského vojína.
Jako letití praktikující katolíci jsme věděli, že po křížové cestě se postupuje od prvého zastavení
ke čtrnáctému. S touto znalostmi jsme vyrazili k hřbitovní kapli svatého Odilona v Žirč,
Zde jsme již podle mapy měli spatřit prvé zastavení křížové cesty nacházející se za železničním náspem.
A ono ne a ne se ukázat. A když nám v postupu počaly bránit vzrostlé traviny i vyšší zeleň
dali jsme se na ústup a jali jsme prověřovat možnosti vstupu na trasu z druhé strany od obce Stanovice.
Tato možnost se záhy ukázala být vstřícnější. Záhy jsme byli přivítání květy i vůní heřmánků.
A když v nedalekém železničním náspu jsme viděli průchod do kýženého lučního prostoru
blízkost cíle byla již na spadnutí. Tím v nás rostlo i očekávání co to vlastně uvidíme,
jelikož jsme měli rozdílné informace.
Některé weby tento objekt uvádějí jako Sochařský cyklus Příběh nadějí a utrpení člověka,
jiné jako Novodobou křížovou cestu.
Křížovou cestu tvořenou patnácti pískovcovými sochami, zhotovilo patnáct 15 předních českých sochařů.
Projekt navazuje na 300 let starou myšlenku křížové cesty (kalvárie) hraběte Františka Antonína Šporka.
O prosazení původní myšlenky vzniku křížové cesty volně inspirované Kalvárií žireckých jezuitů se roku 2008
zasadil akademický sochař Vladimír Preclík.
Jakmile jsme podešli železniční násep obklopila nás vůně sena, jehož vzniku vděčíme za průchodnost k jednolitým zastavením.
Jinak bychom procházely vysokou travou. Jen ze zvyku říkám zastavení, ale mohl bych klidně říci k sochařským dílům,
k sousoším případně sochám. U každého výtvoru byla cedulka, kdo jej vytvořil a jeho název.
Tím jsme byli nasměrováni kam se naše fantazie má ubírat. Připomenu několik tradičních zastavení, jejichž místa obsadila ta nová.
1.zastavení Ježíš odsouzen na smrt,
5. Šimon Cyrenský pomáhá Ježíši nést kříž,
8. Ježíš potkává ženy jeruzalémské,
11. Ježíše přibíjejí na kříž,
13. Ježíšovo tělo sňato z kříže,
14. Ježíšovo tělo položeno do hrobu.
Stanovická cesta nás inspirovala těmito názvy: 1. Obelisk, 2. Hledač, 3. Rouška Veroniky, 4. Trnová koruna, 5. Katedrála prosby,
6. Svatá rodina, 7. Světlo v temnotách, 8. Slza, 9. Krajina kříže, 10. Katedrála prosby, 11. Lásky bolest,
12. Brána naděje, 13. Vykoupení, 14. Zvěstování, 15. Zázrak nanebevstoupení.
Z ukázky je patrné, že některá tradiční zastavení chybí a jiná až do počtu patnáct jsou přidána.
Záhy jsme pochopili, že se více jedná o křesťanskou symboliku než o vyprávění o Kristovu utrpení
poslední den pod Pontským Pilátem. Postupně až na výjimky jsme v sobě nalezli dostatek seniorských sily,
abychom zvlněný terén zdolali až k poslednímu zastavení. Nic nám nebránilo abychom viděli
že areál křížové cesty krásně zapadl do této krajiny pod Braunovým betlém a tím náš region nově obohatil.
Mírně znaveni přeseto s dobrou náladou jsme se s putovním místem rozloučili v nedalekém Šporkově mlýně.
Tam jsme polili své vyschlé jazyky a ulevili nohám.
Karel Vojáček , foto Helena Rohrlová
červen 2022